19. 9. 2017

Smrtící byznys - Hana Hindráková

Dovedete si představit, že se domněle zázračný, nebo i ten úplně nejobyčejnější lék promění ve vražednou zbraň? Napadlo by vás někdy pochybovat o kvalitě oficiálně distribuovaných léčiv? Ve vyspělých zemích možná utopie, alespoň podle veřejného mínění. V rozvojové Africe však denní realita. Hana Hindráková se po detektivní odbočce s názvem Lovci lebek se Smrtícím byznysem vrací do prostředí Afriky a "prostřednictvím beletrie upozorňuje na palčivé problémy černého kontinentu". 

"Román Smrtící byznys vznikl za přispění Státního ústavu pro kontrolu léčiv, Světové zdravotnické organizace, Interpolu a dalších institucí. Jeho hlavním tématem je problematika falešných léků dovážených z Číny. Jedná se o léky, které v lepším případě místo účinné látky obsahují mouku nebo cukr, v horším případě jed na krysy, nemrznoucí kapalinu, rtuť, leštidlo na parkety a jiné jedy či chemikálie."
Hana Hindráková se rozhodla nenásilnou formou informovat veřejnost o jednom z nejzávažnějších problémů světového zdravotnictví. O tématu, o kterém se tolik neví a nemluví se o něm tak, jak by si zasloužilo.

UKÁZKA Z KNIHY

Prolog
Dubaj, Spojené arabské emirátySeděl v měkkém zebrovaném béžovohnědém křesílku v luxusní klimatizované restauraci ve dvacátém patře hotelu Burdž al-Arab, za zvuku podmanivé orientální hudby popíjel ayran, místní nápoj z čerstvého bílého jogurtu a vody, ochucený solí, citronovou šťávou a drceným pepřem, a díval se do dálky za slunečními paprsky klouzajícími po lehce zvlněných, kýčovitě tyrkysových vodách Perského zálivu. Na moři se pohupovaly luxusní jachty a na hotelové pláži se zářivým bílým pískem se opalovaly desítky lidí.
Jeho asijský původ v záplavě turistů v restauraci nijak nevynikal. Zpod bílého trika s límečkem mu vykukovala vytetovaná kobra. Ačkoliv nebyl venku, měl na očích sluneční brýle. Nosil je vždycky, protože neměl rád, když mu každý mohl vidět do očí. Téměř nepřetržitě kontroloval svůj telefon. Čekal důležitý hovor.
Nebe se zbarvilo do tmavočervena, sluneční kotouč sklouzl za obzor a z hotelu připomínajícího plachetnici se stala tmavá silueta. Z ochozů minaretů mešit se začaly ozývat hlasy muezzinů, svolávající k večerní modlitbě.
V tu chvíli mu zazvonil telefon a na displeji se ukázalo neznámé číslo.
„Ano?“ promluvil šeptem čínsky do telefonu.
„Vchod do Burdž Chalífa přesně za hodinu,“ ozvalo se a linka zmlkla.
Věděl, že přesně v tu dobu bude před nejvyšší budovou světa začínat představení Dubajská fontána. Uložil telefon do náprsní kapsy šedého saka, v klidu dopil a zaplatil. Potom si přehodil sako ležérně přes pravé rameno, usmál se na tmavovlasou servírku, došel k jednomu z osmnácti výtahů a sjel dolů k recepci.
„Potřebuju taxi k Burdž Chalífa,“ houkl na recepční.
„Hned to bude, pane. Zatím se, prosím, posaďte.“
Po chvíli vedle něj zasalutoval obtloustlý pákistánský řidič s knírkem a dovedl ho před hotel. Otevřel mu dveře a nechal ho, aby se posadil dozadu. Řidič nastartoval a vyjel po silnici lemované palmami a exotickými kvetoucími stromy, která spojovala umělý ostrov s pevninou.
Vrchol železobetonového mrakodrapu Burdž Chalífa zářil ve tmě. Dole u umělého jezírka se to hemžilo lidmi s fotoaparáty. Jakmile se ozvala skladba Sama Dubai, která vzdávala poctu dubajskému šejkovi, v publiku to začalo vřít. Lidé v předtuše úžasné podívané ani nedýchali, a když se objevily první vodotrysky tančící do rytmu hudby, začali spontánně tleskat, hvízdat a fotografovat. Někteří z nich drželi nad hlavou na teleskopických držácích své chytré telefony a celé představení si natáčeli.
Číňana to nechávalo chladným, protože nyní musel zase pracovat. Za práci byl rád; jen díky ní si mohl dovolit odpočinkový čas v exotických rájích. Posadil se na ocelovou lavičku u vchodu a vyčkával.
Vtom mu kdosi zaklepal na rameno.
„Neotáčej se,“ promluvil čínsky, položil vedle něj obálku a zmizel.
Číňan ji otevřel a ve světle pouliční lampy si přečetl instrukce. Potom se stáhl do ústraní pod palmu, vytáhl z kapsy u béžových kalhot zapalovač a vše spálil. Na okamžik ho zamrzelo, že už si nestihl udělat výlet do pouště, a pak si na telefonu zarezervoval noční let do Kampaly. Byl nejvyšší čas, aby se vrátil do hotelu, sbalil si věci a vydal se na letiště, protože podle předpovědi počasí se do Dubaje hnala písečná bouře ze Saúdské Arábie. Doufal, že nepostihne jeho let a on v Dubaji neuvízne.
Štěstí stálo při něm. V jednu hodinu ráno se jeho letadlo rozjelo po startovací dráze a on za sebou zanechal svět šejků, luxusních radovánek, umělých palmových ostrovů, svět tržišť a orientálních vůní. Letoun nabral výšku, otřásl se v nečekané turbulenci a zamířil nad černý kontinent.
Nyenga, Uganda, o tři dny později
Doktor Mark Ogoto si svlékl bílý plášť, zhasl a vykročil z ambulance. Jakmile zamkl a strčil klíče do kapsy plátěných kalhot, zaslechl tiché kroky. Jejich klapání znělo jako smrt. Intuitivně se přikrčil a kradmo se rozhlédl po tmavé chodbě osvětlené jednou skomírající žárovkou. Ačkoliv nikoho neviděl, zalil ho náhlý, intenzivní pocit nebezpečí. Uvědomil si, jak moc je zranitelný.
Tak už mě našli a přišli se pomstít. Jenže potom, co jsem přikrýval prostěradlem další mrtvé dětské tělíčko, nedovedl jsem dál mlčet. Nemohl jsem v tom pokračovat. Prostě to nešlo. Do čeho jsem se to jen namočil? Proč jsem nedal na svou intuici? Na varovný signál, který mi blikal v hlavě jako noční světla v Kampale. Kdybych tak mohl vrátit čas… Čas a životy těch dětí.
Strachem se mu stáhlo hrdlo a začal přerývaně dýchat. Na čele mu vyskočily studené krůpěje potu. Měl dojem, že se najednou vypařil všechen okolní kyslík.
Nyní už byly kroky slyšet hlasitěji. A přibližovaly se.
Pane Bože, prosím, stůj při mně, odříkával si v duchu stále dokola krátkou modlitbičku.
Kdosi byl blíž a blíž. Doktor si uvědomil, že jeho poslední hodinka se možná kvapem blíží. Jak asi zemřu? Zastřelí mě? Podříznou mi krk? Budou mě mučit? Pane Bože, prosím, jen ať je to rychlé. Ať dlouho netrpím. A ochraňuj mou rodinu. Ať se ženě ani dětem nic nestane, nemají s tím nic společného.
Náhle se nad ním ozvalo: „Pane doktore, jste v pořádku?“
Zvedl oči. Byla to zdravotní sestra Maureen Atieno.
„Kale, jsem OK,“ zhluboka si oddechl. „Co tady ještě děláte?“ zamumlal, jako by měl rty přilepené k sobě.
„Ále,“ zamávala divoce rukama, jak měla ve zvyku, a pohodila hlavou, aby dostala z očí dlouhou ofinu. „Zapomněla jsem si kabelku.“
„Ach tak,“ řekl a otřel si pot z čela.
Maureen starostlivě přimhouřila oči. „Opravdu jste v pořádku?“
Přikývl.
„Dobře. A nemám vám udělat test na malárii?“ zeptala se.
„Test byl negativní,“ odpověděl. „Zřejmě jsem jen přetažený.“
„Chápu. Je nás tady málo,“ přizvukovala. „Můžu pro vás něco udělat?“
„Jste hodná. Půjdu domů a pořádně se vyspím. Ráno mi bude určitě líp,“ prohlásil.
„Co kdybyste si vzal zítra volno? Pokusíme se to tady zvládnout.“
„Uvidím,“ odpověděl a zamířil k východu.
„Počkejte, prosím, na mě, hned jsem zpátky,“ zavolala na něj, ale on už ji neslyšel. Rozhodně ji do toho nechtěl zatahovat. Stačilo, že šlo o život jemu a zdravotní sestře Lucy, která s ním pracovala.
Venku se mu zdálo, že zahlédl siluetu postavy, která bezesporu patřila člověku s asijskými rysy.
Tak přece jsem se nespletl, tohle nemůže být náhoda, blesklo mu hlavou a vydal se do útrob tržiště, které sousedilo s klinikou. Poslední sluneční paprsky ozařovaly plechové střechy a dodávaly krvavý ráz všudypřítomné červené hlíně. Na město se snášela tma. Prodíral se davem lidí v úzkých spletitých uličkách kolem stánků se slunečníky, pod nimiž byly na dekách rozprostřeny komínky rajčat, citronů, pomerančů, mang, avokád a batátů, vedle v budce stlučené z dřevěných latěk visely banány a na zchátralém pultu leželo několik zralých ananasů. Neustále se ohlížel, zda ho Asiat sleduje. Vypadalo to, že se mu ztratil v mumraji lidí, zvířat a věcí. Minul plátěné pytle s kořením, kde ho do nosu uhodila pronikavě ostrá vůně chilli.
Pro všechny starosti si nevšiml vysoké tělnaté ženy v černém tílku a dlouhé modré batikované sukni. Vykračovala si proti němu a v koši na hlavě nesla trs sytě zelených banánů.
„Pane doktore,“ zamumlala neslyšně, když do ní vrazil a banány dopadly před ni na zem.
„Nsonyiwa, nezlobte se, moc se omlouvám,“ zamumlal lítostivě a pokračoval dál kolem muslimské prodavačky umělohmotných lavorů. Otočil se a spatřil svého pronásledovatele u stánku s kořením.
Tak snadno mě nedostanou, prolétlo mu hlavou a dal se na útěk temnými uličkami. Doufal, že by mu neosvětlené spletité cestičky mezi hliněnými domky s rákosovými střechami mohly zachránit život. Kličkoval sem a tam jako gazela prchající před lvem, až úplně ztratil orientaci. Zpomalil, aby se vydýchal. Vzápětí však zaslechl rychlé kroky.
Kdybych tušil, kam až ty nitky sahají, nikdy bych se do toho nenamočil.
Ve spáncích ucítil zběsilý tlukot srdce a nohy měl jako z gumy. Přesto se pokusil znovu rozběhnout. Šlo to ztěžka, ale adrenalin v krvi a pud sebezáchovy zapracoval. Sebral všechny síly, co ještě měl a udělal několik dalších kroků. Nevzdával se, ačkoliv si začínal uvědomovat, že mu nedokáže utéct.
Trénovaný asijský zabiják mu byl stále v patách.
Doktor neměl čas přemýšlet nad tím, kudy běží, a prchal do nitra čajovníkové plantáže, která sousedila s tržištěm. Po chvíli se zastavil a s úlevou zjistil, že už ho nikdo nepronásleduje. Pořádně se rozhlédl a posadil se na cestě. Zhluboka oddechoval a snažil se uklidnit splašené srdce i mysl. Sundal si brýle a protřel si oči. Napětí v něm konečně trochu povolilo.
Vtom se ho zmocnila jakási vnitřní předtucha, že se něco děje. Pokusil se vstát, ale nohy ho neposlouchaly. Vzápětí se před ním objevila černá silueta postavy. Ve svitu měsíce zahlédl lesknoucí se čepel nože.
Ogoto pohlédl muži do očí a vytušil, co bude následovat. Sklopil hlavu a pozvedl ruce k modlitbě.
Pak se z plantáže ozval nelidský výkřik pronikající do morku kostí.
Kniha vyšla 18.9.2017 u nakladatelství Alpress, kde ji lze také objednat. Další možnost objednání je přímo přes webové stránky autorky. 

Na Facebookových stránkách Hany Hindrákové navíc aktuálně běží soutěž o vstup na VIP křest knihy, kde se můžete setkat se známými osobnostmi. Někteří z nich sami promluví o svých názorech na knihu. Jmenovitě Bob Klepl, Tereza Kostková, Nela Boudová, Martin Trnavský, Jan Přeučil a Eva Hrušková.

Zakoupením knihy podpoříte povědomí o stále nedostatečně diskutovaném tématu falešných léků, které stojí mnoho rodin to nejdražší, co mají. Jejich blízké.
Share:

16. 9. 2017

Osamělost prvočísel – Paolo Giordano

Alice se přes vysoké ambice svého otce a úmornou spoustu absolvovaných tréninků, vloženého úsilí a žaludečních neuróz nikdy nechtěla stát profesionální lyžařkou. Mattia se zas přes lásku ke své handicapované sestře nehodlal vystavit únavně přetrvávajícímu posměchu a vyčlenění z kolektivu, tak se rozhodl Michelu nevzít na jedinou oslavu narozenin na kterou kdy byla obě dvojčata pozvána. Alice i Mattia učinili rozhodnutí, která zásadním způsobem ovlivnila a nasměrovala jejich další životy. A ani jednomu nedá těžké stigma z minulosti spát. Nemine den, kdy by na osudný moment své životní poutě nepomysleli a dodnes cítí tíhu okamžiku, který znamenal vše.

Alice se potýká s celou řadou duševních záležitostí, ale za svou dávnou chvilku vzpurnosti pyká i tělesně. Nikdy nedokázala zapadnout do kolektivu, přitom jediné, po čem kdy doopravdy toužila bylo právě normální dospívání s aspoň jednou opravdovou kamarádkou. V Mattiovi se toho dne něco zlomilo, což však nemělo vliv na jeho genialitu. Ve všem, na co sáhnul vždy exceloval. Až na mezilidské vztahy. Nikdy už však on, ani jeho rodina nebyli jako dřív.

Paolo Giordano se ve své prvotině zabývá neuvěřitelně smutnými, depresivními až tragickými osudy dvou lidé, kteří jsou odlišní jako den a noc, a přesto jako přes kopírák. Jejich životy jsou spjaty stejně pevně, jako pravidelně se střídající denní doby, a právě proto jaksi nemohou vzájemně koexistovat a zároveň ani být jeden bez druhého. Girodano je trefně přirovnává k prvočíselným dvojčatům. Matematika je klíčovým tématem příběhu, ať už jako nedílná součást Mattiovy minulosti i budoucnosti, či právě jako výstižná paralela životů našich hrdinů. Na hodnocení samotného příběhu je však matematika krátká.

Kniha je dost těžko uchopitelná a na její rozbor nelze aplikovat žádný univerzální návod. Autorův úsporný a minimalistický styl je stejně elegantní jako řešení kvadratické rovnice pomocí diskriminantu, a přesto uchvacující s důrazem na dopad pro čtenářovu psychiku. Giordano se mimo jiné zabývá nelehkými tématy jako je homosexualita, rakovina, sebepoškozování, citová prázdnota, poruchy příjmu potravy bez toho, aby spadnul do použití stereotypů a osvědčených klišé a každá z těchto věcí má mnohovrstevný význam pro různé životní fáze postav.

Příběh není zasazen místně, ale o to důrazněji se zaměřuje na vnitřní svět hrdinů. Ze závěru lze vyvodit mnohé a zároveň nic. Je zkrátka jaksi správný. Celá kniha hovoří o důležitosti nevysloveného a o tom, že někdy by stačila dvě slova, aby bylo vše jinak. To se ale nikdy nedozvíme, přesto, že život je smyčka, nebo spirála, která se stále vrací do určitého bodu zlomu. Důležitost jednotlivostí a sotva znatelně podstatných okamžiků, které následně mají vliv na běh života autor popisuje tajnosnubně, přesto každý, kdo jeho tvorbě propadne pochopí, co tím chtěl říci.

Giordano hodně dbá na symboliku a dokázal bravurně zachytit propojení osudů, cenu života a utrpení, které si lidé způsobují sami, protože se rozhodnou uvrhnout se do vězení vlastní mysli. Jsou pouze prázdnými schránkami kráčejícími životem, které si myslí, že si nic lepšího nezaslouží. Proto rezignují a vědomě se rozhodnou nebojovat, protože nedokáží překročit určitou hranici. O problémech nemluví a nikoho do své ulity nepustí, ani kdyby na tom závisel jejich život.

Osamělost prvočísel rozhodně není kniha, která se zavděčí každému. Také to není příběh, který vám zvedne náladu, nebo vás vytáhne z deprese. Naopak vás uvrhne do stavu zoufalství a podivna, ze kterého nějakou dobu nebudete moci najít cestu ven. Nutí vás přemýšlet o hrdinech, o sobě i o světě, kde každé rozhodnutí má unikátní dopad na život, jehož směřování můžeme ovlivnit nejen my sami, ale také lidé, které během let potkáme. Ale stejně jako osud Mattia a Alice je i ten váš stav po dočtení ve značně znepokojivém smyslu správný. Protože pokud po dočtení Osamělosti prvočísel nebudete alespoň trochu citově rozhození a váš život půjde jednoduše dál, možná jste ji nečetli dobře.

100 %
Share:

13. 9. 2017

Středa s Top 5 Wednesday #3

 Středa, Top 5 Wednesday od Melindy je třeba!

Pokud nevíte o co jde, co mě k zapojení se do tohoto projektu běžícího již od roku 2013 vedlo a jak jsem si jeho pravidla upravila k obrazu svému, úvodní článek najdete tady.
Zadání je výjimečně aktuální a na svědomí ho jako vždy má Samantha z youtube kanálu Thougths on Tomes. Veškeré oficiální info najdete na jejich goodreads skupině.

KNÍŽKY, KTERÉ JE NEJLEPŠÍ ČÍST NASLEPO, BEZ ZNALOSTI ANOTACE

Při psaní tohoto tématu jsem se inspirovala svými vlastními recenzemi, ve kterých jsem zmiňovala, že bych bývala byla radši, kdybych si anotaci nepřečetla, nebo kdyby oficiální anotace vypadala jinak. Někdy mě těch pár řádků dokáže vytočit k nepříčetnosti, občas si ťukám na čelo, kdo tuhle anotaci schválil, když prozrazuje polovinu děje. I když mě právě anotace nejčastěji zaháčkuje ke koupi knihy, často se přistihnu, že vůbec nevím, o čem kniha má být a vlastně mi ten pocit dost vyhovuje.

Vampýrská akademie je právě příklad série, u které nechápu, kdo mohl schválit publikování neskutečně prozrazujících anotací. Vampýrská akademie je rozhodně série, kterou v jistém věku nebo rozpoložení má smysl číst, nicméně vše co potřebujete vědět předem o jejím obsahu víte už z názvu. A pak už vás nic nezastaví, dokud nepřečtete všech šest dílů. 

Roztomilá knížka o vztahu dítěte k imaginárnímu kamarádovi a důležitosti přátelství a víry v sám sebe. Další z příběhů o autismu zase tak trochu jinak. Její anotace bohužel prozrazuje příliš a během čtení se pak překvapení prakticky nedočkáte.

Ostrov lhářů je jednou z těch knih, u kterých nejen nechcete znát anotaci, ale pokud možno nechcete o knize vědět absolutně nic, což je zrovna u hitu, který dva roky zpět proletěl blogosférou jako tajfun, poměrně nadlidský úkol. Třeba ale máte krátkou paměť jako já a můžete si luxus nevědění dovolit.

#4 Podle skutečného příběhu
Podle skutečného příběhu je kniha pro fajnšmekry hledající v oblasti psychologického thrilleru svěží vítr. Je to zatraceně propracovaná záležitost, která nepadne do noty každému, ale jakmile přistoupíte na hru, kterou Delphine de Vigan na stránkách rozehrála, nedokážete se odtrhnout a budete chtít, aby všechny knihy měly takové grády. 

Okamžik všeho se pyšní velice zavádějící anotací, která uvádí spotřebitele čtenáře v omyl ohledně jejího skutečného obsahu, což je třeba v potravinářství protizákonným jednáním (jen tak pro zajímavost - to máte tak, když se chcete blýsknout, protože máte novou práci a získáváte profesní deformaci). Knížka samotná je celkem fajn, jen je o něčem úplně jiném, než naznačuje anotace. 

Jaké knížky byste si vy bývali byli rádi přečetli bez znalosti anotace? Nebo jste to snad již tak někdy udělali a máte pocit, že to bylo "nejlepší rozhodnutí vašeho života"?
Share:

8. 9. 2017

Rudý úsvit – Pierce Brown (Rudý úsvit #1)

Ve světě, kde vládnou Zlatí, stojí Rudí úplně vespodu hiearchie. Jejich posláním je dělat nekvalifikovanou práci, dolovat vzácné Helium-3 a terraformovat tak planetu pro další generace. To si tedy alespoň mají myslet. Helium-3 je ve skutečnosti využíváno jako palivo pro vesmírné lodě, aby si privilegovanější kasty mohly žít v blahobytu. Mars je totiž již několik stovek let osídlen a Rudí jsou pro Zlaté jen otroky, které je snadné obelhat a zneužít. Vzhledem ke krutostem a nespravedlnosti, které se Zlatí na Podbarvách dopouštějí se mezi Rudými rýsuje náznak vzpoury. Darrow patří mezi Rudé a nebýt jisté události, která se na jeho životě tragicky podepsala, nejspíš by nikdy nepomyslel na to, že by mohl sám něco změnit. Když se však ukáže, že planeta, která měla být díky úsilí Rudých obyvatelná až za několik let je již hojně osídlena lidmi, zatímco oni jen paběrkují, zažehne to v něm jiskru, která ho žene na jeho cestě k povstání, jaké barevná společnost ještě nezažila. Infiltruje se do Institutu, akademie pro nejvyšší kasty a započne s rozkladem společnosti přímo v jejím jádru.

Šestnáctiletý Darrow patří do nejnižší Rudé kasty. Má svou milovanou ženu, skvělou rodinu a práci, která je sice fyzicky náročná a pekelně nebezpečná, ale je v ní dobrý. Má pocit, že má poslání a je svým způsobem šťastný, i když se občas stane, že nemá co jíst. Připravuje přece planetu pro budoucí generace a třeba už jeho děti by se mohly mít lépe než on. Jeho žena Eo však není taková idealistka a začíná mít k fungování jejich života výhrady.

Rudý úsvit je na českém trhu poměrně opomíjená young adultovka na pomezí sci-fi a fantasy. Přitom má všechno potřebné, co taková úspěšná kniha pro mladé do vínku potřebuje. Má vlastní propracovaný svět a systém jeho fungování, pojednává o postapo společnosti, která se vyžívá ve zvrhlé formě reality show, obsahuje spoustu epických bitev a válčení, má originálního hrdinu, který se vymyká standardnímu pojetí revolucionáře a atmosféra něčeho nového je zdařile dokreslena využitím mytologie. Problematická je bohužel právě podobnost knihy s tolika dalšími. Možná potěší ty, kterým se stýská po Katniss, aréně a jejím luku a po dystopickém světě, který je rozdělen na třináct krajů podle toho, co lidé v dané oblasti mají za povolání. V Rudém úsvitu dostanete Darrowa s hákobřitem uvrhnutého do bitevního pole ve světě, kde jsou lidé rozděleni na kasty, podle svého živobytí. Adepti na Zlatisté primuse jsou rozděleni do kolejí podle svých předností a probouzí se u nich zvířecí zabijácké pudy. Jakmile se do knihy začtete, jistě sami odhalíte minimálně další čtyři tituly, které se vám povědomostí s právě prožívaným příběhem automaticky vkradou na mysl.

První polovina knihy se nese ve znamení seznamování se s pojmy, což je samozřejmost, se kterou se ve fantastickém světě počítá. Zákonitostí a pojmů je poměrně hodně a čtenáři chvíli trvá, než se s univerzem sžije. Tato část je sama o sobě skvělá a pokud by se kniha dál odvíjela nastíněným směrem, měla by velmi vysokou pravděpodobnost vysokého hodnocení. Druhá polovina je však v podstatě jen nekonečným soubojem o vlajku. Milovníkům epických bojových strategií, lstivých úskoků a krvelačných bitev se autor bohatě zavděčí. Ale ti, kteří hledají něco jiného, budou rozčarováni.

Nelítostní „bohové“ vystupující v postavení vedoucích kolejí, které proti sobě brojí v bitvě na život a na smrt jen dokreslují atmosféru vysoce důležité války. Ta je sice oficiálně pouze hrou, jakýmsi přijímacím rituálem, nicméně je brána smrtelně vážně. Nebojují v ní jen usmrkanci hrající si na dospěláky, ale pečlivě vybraná ambiciózní elita, která má jednou vládnout. Jsou to potomci důležitých rodin. Zlatistí mající mnohé mozkové implantáty, vyztužené kosti a celkově vylepšená těla. Pro účel budoucí životní role se však musí procvičit i mentální schopnosti a naučit se nelítostně zbavovat života ty, kteří se postaví ideálům a odváží se oponovat. Bojová řež často končí krvavě a zrada a podřezávání krků je na denním pořádku.

Milovníci bitev si přijdou na své, ale pro ostatní se kniha táhne jako samotné obléhání, dobývání hradů a kradení kojeních standart. Styl vyprávění Pierce Browna je velice zkratkovitý a často se přistihnete s pocitem, že vám muselo pár řádků nebo dokonce stránek uniknout.

I když se třeba nestanete fanoušky příběhu, přesto se v knize najde pár okamžiků, které vás zasáhnou a několik citátů stojících za zapamatování. Dá se snadno pochopit, co na tom čtenáři z celého světa vidí. Budování světa je (ač možná ne až tak nové) zvládnuté na jedničku, nechybí čtenářsky přitažlivá brutalita, horkokrevný hrdina ani jistá obdivuhodná věrnost postav vlastním hodnotám. Přesto se můžete knihou dokonale pronudit. Já jsem toho živoucím důkazem.

Někdy ani ta správná kombinace ingrediencí nevede ke kýženému výsledku. Nikdo se nedokáže zavděčit všem a já se svým vlažným postojem budu spíše v menšině, protože jinak si knihu oblíbí všichni milovníci militaristicky založených young adultovek do jednoho. Ti, kterým nevadí, že v knize poznají mnoho již přečtených příběhů a komu podobné světy chybí, budou nadšeni. Ti, kteří žijí ze zprostředkovaného vzrušení z bitvy, vůně krve obtisklá do stránek u nich vyvolává touhu číst dál a potrpí si na promyšlené strategie rozených vůdců se do knihy ponoří a proplují jejím obsahem, ani nebudou vědět jak. Ostatní by se měli raději uchýlit k příběhům, které nejsou tolik prodchnuté taktizováním a válečnými manévry, jinak budou po první stovce stránek litovat.

50 %

Knihu snadno pár kliknutími seženete zde.
Share:

6. 9. 2017

Středa s Top 5 Wednesday #2

Týden utekl jako nic a já se vracím se započatou tradicí a se středou s Top 5 Wednesday. Pokud nevíte o co jde, co mě k zapojení se do tohoto projektu běžícího již od roku 2013 vedlo a jak jsem si jeho pravidla upravila k obrazu svému, úvodní článek najdete tady.

Toto zadání patřilo pro loňskému 7. září a jeho autorkou je Samantha z youtube kanálu Thougths on Tomes. Veškeré oficiální info najdete na jejich goodreads skupině.


POSTAVY, KTERÉ BYSTE BRALI JAKO ČLENY RODINY

Než všichni začnete s tím, že byste samozřejmě chtěli bydlet v Doupěti s Weasleyovými, dovolte mi vysvětlit, že bych tuto sérii článků ráda pojala originálně. Já samozřejmě Weasleyovi taky miluju a i když bych se v jejich přecpaném domě, kde člověk není nikdy sám zbláznila, více milující rodinu aby člověk v literatuře pohledal. Nerada bych se ale opakovala a i když někdy se zdá, že by na všechna témata šlo odpovědět "někdo z Harryho Pottera", nechci tak dopadnout. Budu se snažit vymyslet co nejvíce postav či knih, abyste se mohli inspirovat, objevit něco nového, nebo si třeba nostalgicky připomenout něco starého. 

#1 Nejdrsnější babička by byla Olenna Tyrrel
Kdybych si mohla vybrat knižní babičku, byla by to Královna Trnů. Ona svou rodinu miluje a chrání ji za každou cenu. A to ani nemluvím o tom, že "každýho setře jak zpocený vokno". Až budu velká, budu tak drsně sarkastická, jako ona.

#2 Nejhodnější děda by byl muž jménem Ove
Ove je bručoun, ale já taky bručouny ráda. A i on má svou melancholickou stránku a na lidi, pro které má ve svém srdci speciální místo nedá dopustit. Nehledě na to, že by nebylo od věci, kdyby někdo přistihl ty lumpy, co nám neustále hází bordel do tříděného odpadu a parkují přes dvě místa.


#3 Nejvtipnější manžel by byl Mark Watney
Mark Watney je má největší platonická láska byl by tím nejvtipnějším manželem (samozřejmě mimo mého skutečného, doufejme, nastávajícího). Na mužích si nejvíce cením smyslu pro humor a inteligence. A Mark je ideální balení obojího. Navíc mám ze všech příloh nejraději brambory a s ním by o ně nikdy nebyla nouze. 


#4 Nejchytřejší dcera by byla Violet Baudelairová
Kdo by nechtěl, aby jeho děti byly chytré. A Violet Baudelairová je přímo geniální. Je to vynálezkyně, která by si v nápaditosti nezadala s MacGyverem a jejíž inteligence se měří snad jen s její láskou k sourozencům. 

#5 Nejdobrodružnější strejda by byl kapitán Flint
Hned jak jsem objevila Ransomovky, tak jsem se do nich zamilovala. Jedna z nich dokonce určila budoucí běh mého života. A kapitán Flint, strejda Nancy a Peggy byl ten nejlepší strejda ze všech. Měl hausbót a postaral se o nejedno dobrodrůžo pro své neteře Nancy a Peggy a jejich kámoše. 

Z jakých knižních postav byste svou rodinu sestavili vy? Myslíte, že by si vzájemně rozuměli?
Share:

2. 9. 2017

Book haul za červenec a srpen 2017

Léto je pro nakladatele obvykle takovou "okurkovou sezónou". Moc toho nevychází, čtenáři konečně dostávají šanci dohnat resty ze zbytku roku, aniž by se stresovali hordou novinek, která jim utíká mezi prsty a všichni svorně nabírají síly na šrumec, který se obvykle strhne na podzim a před Vánoci. Jak je tedy možné, že se mi doma opět podařilo nakupit takovou hromadu nových knížek? Co vám budu povídat. Je to nemoc. Sešlo se toho víc, některé knihy jsem dostala díky spolupracím, některé se ke mně přesunuly z mamčina vlastnictví a některé jsem si i koupila, protože zatracené slevy a provokativní kamarádky, které si pořád něco kupují! Kromě fyzické knihovničky se mi utěšeně rozrůstá i ta elektronická. Jestli dobře počítám, prázdniny mě obohatily o 17 knih a 8 e-booků.

Jelikož miluji knihy S.J. Bolton, Volavku jsem zkrátka musela mít. série s Lacey Flint je skvělá. Mám ji komplet přečtenou (recenze na Už mě vidíš?, Tak to je, tak to bude zde, jak jsem právě zjistila, recenzi na Volavku jsem nedopsala, tak jsem na sebe zvědavá, jestli to někdy napravím) a držím si palce, aby Domino nemuselo vydávání knih této autorky zrušit.
Kavárna na pláži je jedna z knih, která se od mamky přesunula ke mně. Bude to dobrý rok od Lucy Diamond se mi moc líbilo, byla to taková ta správná ženská oddychovka, tak si někdy v zápalu touhy po nenáročném čtení ráda odpočinu i u Kavárny na pláži.
Zmizelý je další pecka od Domina, která mi vyrazila dech. Skvělý thriller zabývající se vinou, výčitkami svědomí, tajemstvími v rodině a důležitostí naděje jsem přečetla jedním dechem a můžu vřele doporučit.

Třetí díl série s Kim Stone s názvem Tichá modlitba jsem pochopitelně nemohla vynechat. S Kim jsme si k sobě musely chvíli hledat cestu, ale za ty tři díly se mi dostala pod kůži a já jí v jejím nezlomném a paličatém úsilí hrozně fandím.
Slyším tě všude je neskutečně užvaněná kniha s obrovsky nadějným potenciálem. Hlavní hrdinka je "na přes držku", ale námět je skvělý a má nápad. Zkraťte rozsah na polovinu a máte perfektní letní čtení.
Novinka Maminčin mazánek se mi sotva dostala do ruky, takže o ní ještě nedokážu říct nic jiného, než že má krásnou obálku, která mě donutila mít o knihu zájem a anotace zní taky lákavě, prostě přesně podle mého gusta. Snad bude i obsah stát za to.

Co by můj syn měl vědět o světě je útlá sbírka rad a vyznání, která nejspíš neunikla pozornosti žádného Backmanova fanouška. Je to kratičká knížečka plná koncentrované lásky a radosti a jediná příručka, kterou čerstvý rodič potřebuje.
Chris Carter mě zaujal jedinou knihou, kterou jsem od něj zatím měla tu čest číst. Co čert nechtěl, byl to poslední vydaný díl série, nicméně to mi vůbec nevadí, protože na rozdíl od zbytku fanoušků, kteří si teď zoufají, já mám před sebou všechny předchozí díly. Teď už tedy hodlám začít od začátku a v Levných knihách jsem pořídila Dvojitý kříž.
Dobré duše jsou první detektivkou Ireny Obermannové, které se dostalo poměrně dost pozornosti v médiích. Za mě to byl spíš naprostý průměr a znovu si ji už asi nepřečtu.

Kdo by nemiloval tuhle pestrobarevnou a peckami nabitou edici Světová knihovna Odeon. Já jsem si za poslední měsíce vypěstovala slušnou závislost na jejich nakupování a poměr přečtených a vlastněných se nebezpečně posouvá ve prospěch těch, které na svou chvíli stále čekají. Ale nevadí. Skvělých příběhů není nikdy dost a poslední dobou mě často přepadne touha přečíst si něco závažnějšího a hlubšího.
Hrad a Doplavat domů mě zaujaly svou anotací. Enjoy sleduju už snad půl roku, kdy jsem tak padesátkrát změnila názor na to, jestli ji chci, nebo nechci číst, Zabila jsem naše kočky, drahá se mi líbí podle názvu a Chtělo by to nový jména je jediná, kterou jsem stihla přečíst a kterou jsem si dokonale zamilovala. Je to knížka o pocitech vykořeněnosti emigrantů a neschopnosti někam patřit, smutku a stesku po domově a faktu, že doma už vlastně nejsou nikde. Neuvěřitelně silný příběh, který je aktuální v každé době.

Maminka neříká pravdu je pro mě velká neznámá. Autora předchází poměrně dobrá pověst a já jsem zvědavá, co skrývá tahle bichle. Vím zatím jen to, že mamka nadšená nebyla, takže asi chápete, že se do ní tolik nehrnu.
Poslední hra je novinka, která mi taky přišla teprve pár dní zpět a je o muž, kterého z úmyslu spáchat sebevraždu vyruší záhadná událost. No těším se. Co vám budu povídat!
Boží oko je pak thriller zabývající se problematikou sledování veřejnosti a je založená na skutečných událostech. Myslím, že bude příjemným okořeněním mého jinak poměrně úzce zaměřeného záběru spočívajícího takřka výhradně ve fikci.

Mé jméno je nikdo mě nostalgicky navrátilo do mých mladších let, kdy jsem špionážní s dětskými agenty knížky přímo hltala. Jaké pak bylo moje rozčarování, když jsem zjistila, že toto je jediný díl série, který zatím vyšel i v originále. Nevím, jak to do vydání dalšího vydržím.
Není cesty zpět pro mě byla první kniha Tima Weavera. Mohu potvrdit, že si své úspěchy mezi čtenáři zaslouží a nepotrvá dlouho, než si objednám další detektivku z jeho pera.
Rudý úsvit právě čtu a zatím jsem z něj trochu rozpačitá. Pravděpodobně jsem si tím potvrdila, že jde klasické YA už opravdu trochu mimo mě.
O prázdninách bylo spousta akcí a slev a mimo jiné se vyznamenaly i palmknihy a ereading, kde jsem buď zadarmo, nebo za 20 korun pořídila Pod vlivem Jupitera, První konec a Zloději luridia. Kdy se k nim dostanu, to už je věc jiná.
Po Dřív než ji najde pokukuji od vydání a zdá se, že se názor většiny na tuto knihu mění ze dne na den. Těším se, až si udělám obrázek sama.
Černé lži pak byly jedním z mých největších letošních překvapení. Je to knížka, ve které je mnohem víc, než by se na první pohled zdálo. Udělá radost všem milovníkům thrillerů, kteří se nečervenají při explicitně sexuálních scénách a přitom touží po trochu originální zápletce.

A to je ode mě za poslední dva měsíce vše. Z celkového počtu 25 přírůstků jsem jich přečetla 11 s tím, že většinu těch dalších jsem přivítala ve svém domově teprve před pár dny. Mimo to jsem četla i nějaké starší restíky, takže jsem se sebou spokojená.

Co jste si během léta pořídili vy? Znáte některou z výše uvedených knih a co si o nich myslíte? Plánujete některou z nich číst?
Share:

Dobře mi tak – Radka Třeštíková

Přesto, že si Boris před skoro třiceti lety vzal svoji životní lásku, nyní se rozvádí. Manželství mu tak jako tak nikdy nestačilo a během let jedna bezvýznamná aférka střídala druhou a několikrát to dokonce zašlo ještě dál. Teď však přichází o manželku i většinu majetku a stěhuje se ke svému kamarádovi Viktorovi do jeho nemoderního bytu po babičce. Boris se snaží zachránit alespoň vztah se synem, ale těžko se slepuje něco, co nikdy nebylo nijak zvlášť celistvé. Boris nikdy nebyl dobrým otcem a staré zvyky se těžko opouštějí. Boris tedy zůstává stejně mizerným rodičem, a ještě ubožejším člověkem, který si pro vlastní uspokojení hledá stále mladší partnerky a na nikoho kromě sebe se neohlíží.

Boris je naprostý kretén, na čemž se asi shodnou všichni, kdo na knížku náhodou narazí. Absolutně nerespektuje nic a nikoho kromě sebe a je mu jedno, kolika lidem svým chováním ublíží. Kulantně řečeno „vojede“ všechno, co dýchá a pak pro něj život jde dál, bez nejmenší stopy zájmu o dotčenou osobu. Párkrát jeho aférka trvala i déle, ale pořád mu na podvádění své (jednu dobu těhotné) manželky neshledával nic nesprávného. Boris měl v životě štěstí, jak už to tak u lidí, co si to nezaslouží, bývá. Uplatnil se jako poměrně úspěšný malíř a v branži to dotáhnul daleko. Že je dobrý člověk si o něm však myslí jen lidi, kteří ho vůbec neznají.

Dobře mi tak je krátká knížečka z velice smutného života stárnoucího alkoholika s nezdravým přístupem k sexu. Je to masturbační fantazie macho Don Juana, který chytil druhou mízu, a jež si neuvědomuje, že se jen ztrapňuje a o poslední špetku sebeúcty přišel už dávno. Knížka se dotýká poměrně zajímavých témat jedinečným způsobem. Třeštíková se nerozpakuje použít bohatého slovníku přisprostlostí a lechtivá a vulgární témata servíruje na stříbrném podnose.

Vyprávění ze současnosti se prolíná s každodenní rutinní cestou na poštu, která má až do konce lehce tajemný nádech. Mimo to jsou do textu vloženy krátké básničky, které knize propůjčují jedinečnou atmosféru. O žádné velké akčnosti se mluvit nedá, přesto se toho v knize stane poměrně hodně. Autorka si zahrává s tématem vztahů, rezignace a životní prohry.

Dobře mi tak je autorčinou prvotinou, kterou však zvládla poměrně dobře uchopit. Vykreslení života z pohledu muže Borisova ražení zachytila s bravurou, kterou nelze od debutujícího spisovatele dost dobře očekávat jako samozřejmost. Třeštíková však v tomto ohledu zabodovala. Přes veškerou snahu lze však polemizovat o dopadu celého příběhu na čtenáře. Málokdo se s nadšením ztotožní se ztroskotancem, který je ochotný během vteřiny zahodit celý svůj život. Je to kniha, která ve vás příliš dlouho nezůstane, ačkoli určitý pocit marnosti si na pár týdnů zapamatujete. Čtení bude provázet i vztek a znechucení a jistá míra odsuzování. Uděláte si opět obrázek o lidech a začnete být neobyčejně podezřívaví. Na negativitu a ponurou a depresivní životní rezignaci jsme si však u českých autorů již zvykli a smířili jsme se s ní. A tak nějak se smíříte i s touhle knihou.

60 %
Share:

30. 8. 2017

Středa s Top 5 Wednesday tak trochu po mém #1

Na blogu mi už dlouho chyběla nějaká pravidelná rubrika, kvůli které by se lidé rádi vraceli a inspirovali se. Před pár lety jsem se dobře bavila u psaní Abecedy knihomola, měla jsem pocit, že i vám se moje tipy líbily. Protože čtenáři paradoxně občas neradi čtou dlouhé recenze, nebo nekonečné články (proč okounět na netu, když můžete ten čas využít pro čtení knížky, že jo závisláci na instagramu!), rozhodla jsem se vyzkoušet nový formát. Nejrůznější tagy nejsou nic pro mě, ale už nějakou dobu si pohrávám s myšlenkou zapojit se do Top 5 Wednesday, které mezi booktubery běží už od roku 2013. Problém je, že ne vždy mi vyhovuje aktuální zadání, protože jak víme, booktube je hodně zaměřeno na YA a v této oblasti já zůstávám trochu pozadu. Naštěstí však v tuto chvíli mám neskutečně bohatý výběr témat, která budu náhodně plnit.

Začneme hned trochu kontroverzně, nejen proto, že kontroverze je na netu to, co "prodává". Toto zadání patřilo pro loňskému 31. srpnu a jeho autorkou je Samantha z youtube kanálu Thougths on Tomes. Veškeré oficiální info najdete na jejich goodreads skupině.

KNIHY, KTERÉ SI NIKDY NEPŘEČTU

#1 Dvůr trnů a růží
Dvůr trnů a růží a obecně knihy S. J. Maas jsou obrovsky populární nejen v zahraničí,ale nyní už i u nás a já přesto necítím ani tu nejmenší touhu si některou z nich přečíst. Ačkoli je na mě vyvíjen lehký a nenápadný nátlak (Ellen, Tereeeza M., Ivcca!), zároveň jsem dokola ujišťována, že by se mi to nejspíš nelíbilo a já neprotestuji. Vlastně až na drobné útržky ani nevím, o čem Dvůr má být, ale zkrátka jsem došla k přesvědčení, že tuhle všemi až za hrob milovanou knihu mohu s klidem vynechat a na tom nehodlám nic měnit. 

#2 Elita
Kdysi jsem četla Selekci a byla to za mě jedna z nejméně originálních knih, co jsem kdy držela v ruce. Možná jsem nespravedlivá, možná jsem na ni byla prostě příliš stará a ironická. Možná ale byla fakt špatná a já nehodlám projít tou hrůzou znova jen proto, abych si mohla tuhle fotogenickou obálku hodit na instagram. Vím, že má hodně fanoušků, kteří sérii berou jako ultra oddechové čtení, ale za mě prostě ne. A aby bylo jasno, nehodlám číst žádnou knihu od této autorky.

#3 Simon vs. the Homo Sapiens Agenda
Jestli mám v knihách něčeho už plné zuby. Je to všudypřítomná diverzita. Homosexualita je všude, že už na ní vlastně ani nic neobvyklého není, nehledě na to, že ve většině knih není ani nijak zvlášť dobře zpracovaná. Prostě tam je, aby to jako bylo zajímavý a neotřelý, ale buď úplně chybí důvod, proč by na ní mělo být něco divného, nebo je zkrátka plná stereotypů. a to nikomu fakt nic nedá. Zkuste vymyslet něco originálního jo? Dík.

#4 Babička
Je mi šumák, jak moc kultovní kniha to je a jak moc patří do skupiny "co by si alespoň jednou měl přečíst každý", nejlépe jako povinnou četbu ve škole. Zařazení téhle knihy do seznamu k přečtení lidem, kteří sotva oslavili své první dvouciferné narozeniny je od základu špatně a možná i proto k tomuto dílu chovám jistý despekt, i když za to samo o sobě nemůže. Tohle je počin, který mladým lidem v dnešní době nic neřekne a akorát v nich vypěstuje odpor ke čtení, protože je zkrátka na školáky těžká. Babičku bych dítěti nikdy do ruky nedala už jen proto, že sama nikdy nebudu schopna ji přelouskat. 

#5 Šifra mistra Leonarda
Mám ráda všechny Brownovy knihy, které nespadají do série o Robertu Langdonovi. Ale Šifra mistra Leonarda a všechny ostatní mě ani za mák nezaujaly. Možná je to díky mému postoji k náboženství. Možná to způsobuje můj pocit studu, že o všech těch historických a uměleckých věcech, které jsou pro příběh důležité nic nevím. Možná je to proto, že mě nebavil film. Tahle série mi každopádně zůstane na vždy zapovězena. 


Ráda bych na závěr uvedla, že jsem se svým výběrem nechtěla nikoho dotknout. Pokud máte rádi uvedené knihy nebo série, je to samozřejmě čistě vaše věc a já nemám nic proti vám, jako osobě. Tyto knihy však neodpovídají mému čtenářskému vkusu a vzhledem k tomu, kolik děl naopak moje podmínky splňuje zkrátka nemám čas překonávat svůj prvotní a možná zbytečný dojem, že "tohle není nic pro mě". 

Nikdy neříkej nikdy, ale přesto, jaké knihy si nikdy nehodláte přečíst vy? 
Share:

Dcera někoho jiného – Amy Gentry

Před osmi lety beze stopy zmizela třináctiletá Julie. Teorie zní, že byla unesena, nicméně tomu nenasvědčují žádné důkazy, mimo očitého svědectví k smrti vyděšeného desetiletého dítěte. Rodina už dávno přestala doufat v dceřino nalezení a začala si přát, aby Julie příliš netrpěla, když umírala a nechtějí už nic jiného než tělo, jež by mohli pohřbít, aby mohli tuto hrůznou kapitolu svého života konečně uzavřít. Nyní, o tolik let později se na jejich prahu objevuje mladá žena, nápadně podobná Julii. Rodina ji přijme s otevřenou náručí, ale dojetí rychle střídají pochyby. Julie se se svými blízkými sžívá jen pomalu a na návrat do normálního života nijak nespěchá. Odmítá chodit na terapii a peníze z fondu na její nalezení jsou najednou pryč. Vrátila se domů jejich Julie, nebo někdo úplně jiný?

Julie byla puberťačka, když zmizela. Její mladší sestra Jane byla svědkem jejího únosu a od té doby žije s výčitkami svědomí, že snad mohla té tragédii zabránit, co hůř, jejich matka si to myslí taky, čímž svou druhorozenou dceru nespravedlivě trestá. Jane byla tehdy jen malé, strachem paralyzované děcko, schovávající se ve skříni. Jako by násilné vytržení člena rodiny nestačilo k rozpadu do té doby pohodových vztahů, výčitky svědomí i výčitky vzájemné, zhroucení, neschopnost být tu jeden pro druhého, uzavření se do sebe a pubertální vzdor jsou jejich novou realitou.

Dcera někoho jiného stojí na slibném a solidním základu. Má vše, co dobrý thriller do startu potřebuje. Kámen úrazu však nastává hned v momentě rozštěpení příběhu na dvě roviny, z nichž by každá snadno fungovala jako samostatný román, ale splácané dohromady jaksi skřípou a tříští se. Autorka nepříliš bravurně skáče mezi dvěma linkami, přičemž často v ději zeje díra takového rozměru, že najednou netušíte, na čem jste a kam zmizelo hned několik stránek s vysvětlením, načež dlouho nevíte, co se děje, i když máte pocit, že byste měli a že tohle jako už bylo to ono.

Autorce se však musí přiznat zásluhy za zmatení čtenáře v momentech, kdy zrovna děj pracoval tak jak měl. Gentry dokázala dovedně mlžit, nutila vás přehodnocovat všechny dosavadní teorie o tom, kam všechno směřuje, nenápadně naznačovala další a další možnosti, mozek vám díky ní šrotoval, jako už dlouho ne, ale přesto jste se nebyli schopni dobrat pravdy. Děj byl plný zajímavých myšlenek. Rodina ateistů žijících v Texasu, což je samo o sobě zvláštní a celkově je kniha do jisté míry originální. Restrospektivní flashbacky se postupně noří dál a dál do minulosti a čtenář si prochází dějem v opačném smyslu než postavy. Do poslední chvíle díky tomu netušíte, jak to všechno je a vyprávění působí zlověstně.

Policejní složka příběhu prakticky chybí, což je divné, vzhledem k tomu, jak medializovaný údajně v počátcích případ měl být. Tady však oficiálnímu úspěšnému uzavření případu není věnována pražádná pozornost, což nesmírně ubírá na uvěřitelnosti a logice. Sama rodina si jede na vlastní triko za nesmělého přicmrndávání soukromého detektiva, který tam je jen tak do počtu.


Dcera někoho jiného je jako celek naprosto průměrný thriller, který nenadchne, ani neurazí. Uvedení do příběhu je dostatečně mrazivé, ocitáte se přímo uprostřed únosu, ale následně si kniha jede nějak to svoje, až se všechno to prvotní napětí jaksi přetaví v něco úplně jiného, mnohem méně pozitivního a žádoucího a prim začne hrát zmatek. Kniha obsahuje zdvižený prst a varování, nechybí ani kontroverze, brutalita a hořkost ve vztazích a v podstatě má skvěle našlápnuto. Autorka bohužel nedokázala odolat lákavým svodům zakomponování zřejmě všech svých nápadů a knihu neskutečně překombinovala a nevyvarovala se základních chyb. Nedá se však říct, že by nepřinesla překvapení. Protože závěr vás rozloží. Totálně. Jestli to stačí na záchranu celého děje už musíte posoudit sami. 

60 %
Share:

28. 8. 2017

Co by můj syn měl vědět o světě - Fredrik Backman

Ve své sbírce sloupků Fredrik Backman píše o tom, jaké to je být rodičem. O snaze být tím nejlepším, ale i o selháních, která ho na té jedinečné a neopakovatelné cestě nevyhnutelně potkala. Zapomeňte na všechny knihy typu „Co čekat, když jste v očekávání“ a další těhotenské žvásty a ponořte se do Backmana, který v tom má jasno. Můžete očekávat obrovskou spoustu lásky, která vás ochromí tak, jako nic jiného. A na některé věci se zkrátka připravit nedá. Budete googlit. A hodně. A taky improvizovat. Ale jedno je jisté. Jestli budete svou rodinu milovat tolik, jako Fredrik, tak bude všechno v pořádku.

Fredrik Backman už českým čtenářům ve svých předchozích třech knihách dokázal, že jeho smysl pro humor je nevyčerpatelnou studnicí, která nikdy nevyschne a zároveň dokáže uhodit na tu správnou emocionální strunu, když to situace vyžaduje. Jeho stručná sbírka rad a postřehů s názvem Co by můj syn měl vědět o světě je plná vtipu, nadhledu, ale i dojemných poselství, osobních, dobře míněných postřehů a epizodních útržků ze života. Backman tak trochu blábolí, jak je pro něj typické, nicméně všechno dohromady to dává krásnou a dojímavou směsici příhod a zážitků, jež vám polechtají bránici, receptů, ze kterých vás chytne žlučníkový záchvat jen při jeho čtení a autentických a snadno ztotožnitelných situací, ze kterých se vám rozbuší srdce.

Recenze byla napsána pro web cbdb.cz. Její kompletní znění naleznete zde.
Za recenzní výtisk bych touto cestou ráda poděkovala webu cbdb.cz a nakladatelství HOST.
Share:

26. 8. 2017

Chtělo by to nový jména – NoViolet Bulawayo

Román Chtělo by to nový jména vypráví o každodenní realitě desetileté dívky jménem Miláček a celé její party. Děti pocházejí ze Zimbabwe, povětšinou žijí v nuzných podmínkách, jejich otcové odešli do jiných zemí a matky sotva přežívají. Dary od charity pohrdají a zároveň berou jako povinnost charitativních organizací jim je poskytovat. Na pozadí chudoby a bídy kontrastují dny plné umění si hrát a pořádat dobrodružné loupežné výpravy dětí za kvajávami do bohaté čtvrti nedaleko Ráje, jak je ironicky pojmenována jejich domovská osada. Děti si představují, jak jednou budou žít v zemi zemí. Idealizují si Ameriku a doufají v lepší zítřky. Když se ale některým z nich díky známým podaří emigrovat, realita je jiná. Aby si však před příbuznými a přáteli, které s bolestí srdci zanechali za sebou zachovali tvář, nadále při stále méně častém kontaktu pějí na vysněnou Ameriku smyšlené ódy.

Miláček během celé knihy dospívá, roste, ale stále jde o brutálně upřímnou vypravěčku, která realitu nijak nepřikrášluje, pouze popisuje, jak ji vidí svýma, zprvu naivníma očima, jež zatím nedokáží dešifrovat význam a závažnost některých situací. Život bere zkrátka tak, jak přichází a spolu s partou si žije ve svém malém a vlastně šťastném mikrokosmu uprostřed chudoby, nemocí, náboženského fanatismu a útlaku. Její pojetí světa je pro Evropana naprosto unikátní a během čtení mimo stovky jiných emocí cítíte pokoru, bolest a vděk za to, jak si žijete a za to, že i ti, kdo se narodili v jiných částech světa a nikdy nepoznali luxus nebo dokonce nikdy neměli jistotu základního zabezpečení si umí svůj život udělat hezčí, protože je pro ně založen na úplně odlišných hodnotách.

Kniha je velmi silná a ač je prakticky prostá akce, nutí vás číst stále dál, a přitom se zamýšlet nad tunou věcí. Skrývá se v ní hrozně moc pravdy schované za naivitou, a i když možná lehce podsouvá názory jako hotovou věc, je moc dobře uspořádaná. Při čtení se budete často stydět, bude vám úzko nebo se rozesmutníte či znechutíte. Kniha je nesmírně aktuální a nadčasová. Popisuje emoce první generace emigrantů a kontrast s povahou jejich potomků, kteří se již narodili mimo rodnou zemi. Vypráví o lidech, kteří již ke svému původu nemají žádný vztah a o konfliktech mezi rodiči a dětmi s příměsí hořkosti. Pocity vykořeněnosti a neschopnosti někam zapadnout, někam patřit vykládá autorka s takovou citlivostí, až vás to dojímá.

Americký sen se v očích emigrantů hroutí jako domeček z karet a ti kdo jej již žijí ho dávno vidí radikálně odlišně. Lidé, kteří opustili svůj domov kvůli podřadné práci proti své vůli a najednou nejsou nikde doma. Pro Američany jsou uprchlíky a pro domorodce zrádci. Jsou neustále zmítáni steskem po domově, a přitom se nemohou vrátit. V Americe, nebo kdekoli jinde vlastně žít nechtějí, ale v zemi zmítané reformami, válkou nebo dalšími problémy, být nemohou. Ač žijí ve svobodné zemi, vlastně nemají na výběr, a nakonec rezignují na své sny, na svou rodinu doma v Africe i na radost ze života.

Autorka do příběhu dokázala zakomponovat mnohé. Například jména dětí mají skrytý význam. Dívka jménem Miláček, která mateřskou lásku v podstatě nepoznala, nebo i samotný Ráj, který má k ideálnímu domovu daleko. A také to, že nejen děti přikládají jménům zvláštní význam. Za kouzelnou naivitou je vždy skrytá pravda a příběh působí opravdově a velice autenticky. Není zasazen do konkrétní doby a vlastně ani místa a věci zde nedostávají konkrétní jména, což umocňuje jejich zlověstnost. Jak je totiž popsáno v doslovu „co zůstává nepojmenováno, setrvává v temnotě a uchovává si nad člověkem moc“.

Chtělo by to nový jména se nepyšní nominací na Man Booker Prize pro nic za nic. Je to silná kniha. Je to příběh opravdový, jako lidstvo samo. Na modelovém příběhu popisuje každodenní život reálných lidí a nadčasově přibližuje situaci emigrantů, jejich pocity a nespravedlnost s jakou je s nimi nakládáno. Ukazuje nepřikrášlenou skutečnost a poměrně objektivně hodnotí co se děje a nemělo by. Autorka, která sama Americký sen prožila dokázala citlivě sepsat knihu plnou kontrastů a podnětů k zamyšlení, a přitom zachovala dostatečně poutavou beletristickou formu. Tuhle knihu si chcete přečíst. To mi věřte.

90 %
Share:

24. 8. 2017

Černé lži – Alessandra Torre

Layana odmalička patřila ke smetánce. Vždy měla všechen luxus, na který si vzpomněla, ale s tím souvisí i to, že celý její život byl předem nalinkovaný. Provdat se měla pouze za vhodného a bohatého muže, ideálně dědice obřího impéria. Jednoho dne si však Lana postaví hlavu. Ona takový život přece nechce a začíná žít podle sebe, i když stále z peněz rodičů. A pak potká Branta. Chytrého a proklatě pohledného gentlemana, kterému záleží na jejím názoru, vždy ji poslouchá a kouká jí přitom do očí místo do výstřihu, a přitom má na svém kontě nejen úspěch, ale také pořádnou finanční raketu. Všichni ji od vztahu s ním odrazují. Ale jakmile i paličatá Layana konečně odhalí jeho temné tajemství, díky kterému není Brant zrovna vhodným mužem pro trvalý vztah, je už příliš pozdě. Jako na zavolanou však do jejího života vstupuje Lee. Hrubý, sprostý, ale šíleně sexy chlápek, který pro každý dolar, který vydělal musel dřít vlastníma rukama. Brantův pravý opak. Layana miluje dva muže. Dokáže si udržet vztah s Brantem a zároveň milostnou aféru založenou pouze na sexu?

Layana je chytrá a proklatě sexy ženská, která se s příjemnou finanční injekcí od rodičů rozhodla postavit na vlastní nohy, aby se oprostila od jejich pečlivě nalajnovaného a svázaného světa. Jaké je její překvapení, když se zakouká zrovna do muže, kterého by jí rodiče sami schválili. To ještě však netuší, že Brant má tajemství, nad kterým nelze tak snadno mávnout rukou. Layana svou frustraci vybíjí ve vztahu s Leem, který je na hony vzdálený Brantově uhlazenosti a seriózní vážnosti, ale přitom bojuje o udržení vztahu s jinak dokonalým Brantem. Miluje je totiž oba.

Černé lži se zpočátku tváří jako obyčejná humorná eroťárna. Nad některými výrazy se pozastavíte, některým se zasmějete, ale vesměs od knihy získáte to, co byste čekali. Ve skutečnosti v sobě však skrývá mnohem víc a v průběhu příběhu se roztáčí kolotoč neuvěřitelně šílených zvratů, překvapení a šokujících dějových posunů. Ani se nenadějete a kniha se začne ubírat úplně odlišným směrem, než byste očekávali.

Hrdinku nejprve zasypete mnoha nepěknými pojmenováními a k jejímu chování si i nepatrnou špetku pochopení budete hledat jen těžko. Hned zpočátku vás ujistí, že zkrátka miluje dva muže a nehodlá na tom nic měnit. Je rozmazlená, zvyklá na bohatství a rozhodně se svými výstřelky netají. Její umanutá a manipulativní povaha otevírá citlivým osobám kudlu v kapse a přivozuje čtenářům stavy nepřekonatelného vzteku s úmyslem knihu zahodit někam hodně daleko. Když vydržíte, nakonec však začnete Layanu litovat, jakkoli se vám to může zdát nepochopitelné a nemožné, protože Brantovo tajemství, to má teda grády. Autorka dokázala dávkovat napětí přesně tím správným způsobem. Neustálé naznačování, že už přijde vyzrazení toho velkého zvratu vyšroubovala až na hranici únosnosti, ale přitom si dokázala udržet čtenářův zájem a zvládla čtenáře neotrávit a nezhatit moment šokujícího odhalení přílišným natahováním.

Při pohledu zpět navíc dokážete pohodově vystopovat všechny náznaky a víte, že autorka měla od počátku vše promyšlené do posledního detailu, což vás nutně uvede v dokonalý úžas. Nešlo o nějaký momentální nápad, který by do knihy zasadila jen aby byla zajímavá. A za to musím před Torre smeknout, protože se jí povedlo něco, co dovede málokdo. Překvapí vás a zastihne vás naprosto nepřipravené.

Černé lži nejsou žádným průměrným erotickým románkem, na který zapomenete hned po otočení poslední stránky. Je to propracovaný thriller, ze kterého vám bude naskakovat husí kůže a který vás provede od stavu naprosté nenávisti, přes zmatení po šok a neskutečné uspokojení při zjištění, že pořád existují originálně smýšlející autorky, které se nebojí míchání žánrů. Emoce jsou to, co u knih hledáme. A jelikož jich Torre zvládla vyvolat celou škálu, znamená to, že tahle kniha stojí za vaši pozornost. Během čtení si vytvoříte nespočet teorií a i v nepravděpodobném případě, že se nakonec trefíte si velké odhalení užijete, protože tahle kniha zkrátka stojí za přečtení. 

90 %

Černé lži můžete zakoupit zde. E-knihu pak zde
Velké díky za poskytnutí recenzního e-booku patří nakladatelství Mystery Press.
Share:

22. 8. 2017

Dobré duše - Irena Obermannová

Geniální šachistka Alice Šíma přijíždí do bývalého sklářského městečka Vlčí Úpice odehrát lokální simultánku s místním šachovým kroužkem. Za normálních okolností by se u podobné záležitosti ani nezapotila. Situace se však změní v momentě, kdy doslova zakopne o mrtvolu starostky Vlčí Úpice. Z vlastní iniciativy rozjede pátrání a proniká do četných tajemství jednotlivých obyvatel i celé komunity.

Šachová jednička Alice, dcera jedné velmi úspěšné modelky je trochu jiná než ostatní. Sociální cítění jí do vínku dáno nebylo, jakoukoli mezilidskou interakci analyzuje z racionálního pohledu a na základě předchozí zkušenosti, nikoli pomocí empatie či jakékoli emoce. Kouří doutníky, v hlavě se jí neustále přehrávají šachové tahy, svět vidí černobíle podobný šachovnici, o sexu se vzdělává z drsného porna a dočasně bydlí v bordelu. Do Vlčí Úpice přijíždí se svým trenérem Jonášem, který je také jejím jediným opravdovým přítelem, jež zajišťuje, aby Alice nikým nebyla špatně pochopena a stará se o její psychické i fyzické zdraví. Alice má od něj zakázáno hrát šachy sama se sebou, a naopak ji nutí běhat, protože jí to prospívá hlavně po stránce duševní. Když si však Alice postaví hlavu, nehne s ní ani Jonáš a nezbývá mu než ji v jejím odhodlání podpořit.

Recenze byla napsána pro web cbdb.cz. Její kompletní znění naleznete zde.
Za recenzní výtisk bych touto cestou ráda poděkovala webu cbdb.cz a nakladatelství Motto.
Share:

18. 8. 2017

Slyším tě všude - Connie Willis

Briddey Flanniganová a její přítel Trent se rozhodnou společně podstoupit EED, operaci, která jejich vztah má posunout na novou úroveň a umožnit jim doslova cítit emoce toho druhého. V Commspanu kde oba pracují se drby šíří rychlostí světla všichni jsou ze šťastného páru naprosto nadšení a prožívají to s nimi, protože jde ještě pořád o výsadu bohatých a prominentních. Briddey však ještě záležitost závažnou skoro jako zasnoubení nestihla oznámit své rodině, která má snad až příliš ochranitelské sklony. Jejich ignorance osobního prostoru a soukromí Briddey neustále pronásleduje a ona ví, že by jí EED nikdy neschválili. A nejsou jediní. Její kolega Schwartz, podivín pracující ve sklepní mrazivé laborce bez signálu se jí snaží EED všelijak rozmluvit. Proto se Briddey rozhodne podstoupit zákrok v režimu nejvyššího utajení. Když se probere z narkózy, zjistí, že ke spojení myslí došlo, ale trochu jinak, než zamýšlela. V tu chvíli se její život převrátí naruby a začne ubírat úplně jiným směrem, než očekávala ona, její rodina i celý Commspan.

Briddey ulovila nejlepší partii Commspanu. Je krásná a v životě se jí daří. Její sestry Mary Clare a Kathleen jí sice v jednom kuse přivádějí k šílenství a teta Oona se jí neustále snaží dohodit nějakého spořádaného irského mladíka (čtěte starého mládence a plešatějícího mamánka, místo pohledného, ale zoufale neirského Trenta). V podstatě si na svůj život však nemůže stěžovat. Chybí jí snad jedině soukromí. Nemůže se dočkat, až se odstěhuje k Trentovi a sestry nebudou mít možnost se k ní do bytu pozvat kdykoli se jim zachce a zatěžovat jí svými malichernými problémy. Nyní to ale vypadá, že dobrovolně podstupuje zákrok, který jí připraví o poslední kousek svobody, který si doteď uchovávala ve své vlastní hlavě. Tak to alespoň vidí Schwartz, vysoce inteligentní vývojář a podivín, který pro Commspan vytváří aplikace, jež dělají jejich produkty tak výjimečnými. Ten ji opakovaně před EED varuje. Briddey však nikdy nevynikala v respektování autorit a život ji naučil dělat vše podle své paličaté hlavy. To se jí však tentokrát pekelně vymstí.


Recenze byla napsána pro web cbdb.cz. Její kompletní znění naleznete zde.
Za recenzní výtisk bych touto cestou ráda poděkovala webu cbdb.cz a nakladatelství Metafora.
Share:

9. 8. 2017

Mé jméno je nikdo - Kristen Orlando (Kronika Černých andělů #1)

Reagan je normální středoškolačka, tedy alespoň pro své spolužáky. Ve skutečnosti je dcerou Černých andělů. Její rodiče pracují pro jednu z nejutajovanějších jednotek CIA, angažují se ve vysoce citlivých záchranných akcích, a ona už od malička podstupuje tvrdý výcvik ve střelbě, bojových uměních, sebeobraně a práci se zbraněmi. Ona i její rodina žijí ze dne na den, v nebezpečí jsou prakticky pořád a když jim povinnost zavelí, musejí se beze slova rozloučení sbalit, přestěhovat se, změnit identitu a začít znovu od začátku. V posledním bydlišti vydrželi již skoro rok a Reagan si začíná na typický středoškolský život zvykat. Má skvělé kamarádky a kluka, který ji zná tak, jak nikdo jiný. To všechno se ale změní ve zlomku sekundy.

Reagan byla už od dětství, kdy se dozvěděla, čeho je její rodina součástí, připravena vyrazit ve šlépějích svých statečných rodičů. Teď má ale Luka, který je jí čím dál tím bližší a nejraději by se na celou vznešenou práci zachránců světa vykašlala, žila normální život a zažila všechna ta krásná poprvé, jako všechny holky okolo. Vlastně už je odhodlaná své záměry sdělit rodičům jako hotovou věc. Osud tomu však nechtěl, aby opustila vyšlapanou cestičku a ona je nucena radikálně přehodnotit své zaječí úmysly a opět opustit ty, na nichž jí záleží kvůli vyššímu dobru a kvůli životu jejích nejbližších.

Reagan je sympatická, odhodlaná a jak už to u mladých hrdinek bývá, je také pěkně paličatá, autority příliš nerespektuje a nezastaví se před ničím, jen aby uplatnila své schopnosti a dokázala všem, jak je skvělá a že ani dlouholetí zkušení agenti nedokážou to, co ona. Je to zkrátka holka, která se v životě ani ve světě neztratí a teď ji pohání další velice silná motivace. Vztek a touha po pomstě.

Mé jméno je nikdo je prvním dílem plánované série Kroniky černých andělů. Kniha přesto, že oproti očekáváním není přespříliš akční nepostrádá jistou dynamiku a kouzlo špiónského románu pro teenagery. Je na ní lehce cítit, že se jedná o autorčin debut, ale také to, že je rozjezdem k něčemu mnohem většímu a dost pravděpodobně úžasnému. První polovina je spíš výpravná a seznamujeme se s Reagan a její rodinou, životem Černých andělů, který se může zdát jako pohádka, vzhledem k finančním zdrojům a vzrušujícímu tréninku, ale ve skutečnosti jde o život velice osamělý a agenti a jejich rodiny si musí osvojit zvyk se příliš nevázat na lidi v dočasných bydlištích a obrnit se proti neustálým ztrátám. Ve druhé části pak příběh nabírá grády, dočkáváme se překotného vyprávění a činorodého honu za záchranou. Lži se kumulují, kulky lítají a více než příhodné náhody umetají cestičku zdárnému rozuzlení. Ne všechno však půjde tak hladce. Dojde i na nejhorší a vám nezbyde než držet Reagan a Černým andělům palce.

Kniha je zaměřena na mladší čtenáře než zbytek produkce Mystery Pressu, ale jak se zdá, i v oblasti young adult bude nakladatelství silné v kramflecích. Mají totiž zjevně čuch na zatraceně dobré příběhy. Mé jméno je nikdo není jen špionským akčňákem. Nesmí chybět ani milostná linka, kde mladým milencům není přáno být spolu. V knize není nic zbytečné, každá kapitola a každé slovo mají v příběhu své místo. Při čtení máte pocit, že se stránky otáčejí samy a než se nadějete, bude konec a vy si budete spílat, že jste knížku přečetli dřív, než bude k dispozici další díl.

Knížka se bude líbit všem, kdo vyhledávají superšpionky, které se ničeho nebojí a nemají nic proti romantice. Dospěláci Mé jméno je nikdo ocení zejména v případě, že před lety hltali série Cherub (Robert Muchamore), Viráti (Kathy Reichs) nebo Alex Rider (Anthony Horowitz). V opačném případě bych knihu doporučila spíše mladším čtenářům, které okouzlí všudypřítomné nebezpečí a způsob, jakým si s ním dokáže hlavní hrdinka poradit, velice autentická milostná linka, se kterou se lze ztotožnit víc, než by vám bylo milé a všudypřítomné napětí, které autorka šikovně vpravila do každé stránky. Mé jméno je nikdo vás dostane a vy budete nedočkavě vyhlížet vydání dalšího dílu, který budete potřebovat nejlépe ihned.

80 %
 
E-book tohoto fascinujícího a nostalgického příběhu můžete zakoupit na palmknihy.cz
Share:

7. 8. 2017

Tichá modlitba - Angela Marsons (Kim Stone #3)

Devítileté kamarádky Amy a Charlie se beze stopy ztratily po své pravidelné hodině plavání. Jedna z matek je měla vyzvednout, ale kvůli poruše auta to nestihla a pak už bylo pozdě. Zlověstná textová zpráva, kterou později obdrželi rodiče obou holčiček potvrdila jejich nejhorší obavy. Obě dívenky byly uneseny. Domů se navíc má vrátit jen ta, jejíž rodiče nabídnou vyšší výkupné. Přátelství stmelené čtveřice v takové chvíli pochopitelně vezme hodně rychle za své, co hůř, na povrch se dostávají temná tajemství v obou rodinách. Případu se ujímá Kim Stoneová se svým týmem, která je odhodlána dostat holčičky domů stůj co stůj, nehledě na dramata mezi dospělými. Ona zkrátka nedopustí, aby Amy a Charlie doplatily na chyby svých rodičů.

Amy a Charlie jsou nejlepší kamarádky. Jejich přátelství je tak čisté, jak jen u dětí může být, a i jejich rodiče si vzájemně dobře rozumí. Do této idylky však vstoupí tragicky nepředvídatelný únos. V této chvíli nastupuje na scénu Kim Stoneová. Jedna z nejodhodlanějších policistek bojující hlavně za práva a bezpečnost dětí. Díky své vlastní bolestné minulosti, která je vryta do její osobnosti tak pevně, že nikdy nevymizí, ale která ji žene vpřed daleko silněji, než jakákoli jiná motivace je Kim pro vyšetřování případu nejvhodnější kandidátkou. Hodlá se poučit z předchozího únosu, který nebyl nikdy uzavřen, ale vykazuje stejný modus operandi. V tom jí pomáhá její stabilní tým a také další osoby, které však Kim rozhodně nevítá s otevřenou náručí.

Recenze byla napsána pro web cbdb.cz. Její kompletní znění naleznete zde.
Za recenzní výtisk bych touto cestou ráda poděkovala webu cbdb.cz a nakladatelství Knižní klub.
Share:

4. 8. 2017

Kde se mi nejlépe čte?

Čtení vždycky bylo a vždycky bude součástí mého skutečně každodenního života. To už opravdu musí být špatný den, když si nevyšetřím alespoň pár minutek na několik stránek. Nechápejte mě špatně. Čtení je priorita, ale ne zas taková, abych kvůli němu zanedbávala lidi, nebo jiné důležité věci v životě. Ale dělá mi takovou radost a je pro mě tak přirozené, že si na něj prostě ten čas udělám i v těch nejzaneprázdněnějších dnech vlastně úplně automaticky. Vždycky je nějaká cesta po městě, na které mohu otevřít knížku nebo se odhodlám konečně zavřít instagram a vrhnu se na jednu z těch dvaceti knížek, které bych nejraději četla všechny hned a najednou.

Číst můžu skoro všude a také to tak dělám, ale co si budeme povídat, takový pohodový den, kdy nemusíte nic jiného, než se s knížkou rozvalit do pohodlného křesla, ten je k nezaplacení. Každý má asi nějaké to oblíbené místečko na čtení. Pro někoho je to houpačka na zahradě či pohodlný polštář na balkóně, pro jiného postel, někdo si čte u stolu a další zase výhradně v dopravních prostředcích, protože jindy na to z nejrůznějších důvodů prostě není čas. Já to mám spíš rozdělené podle situací. Paradoxně jediná doba, kdy mohu číst v posteli je večer před spaním. Jakmile si ke knížce lehnu přes den, do pěti minut jsem v limbu. Proto volím jiné alternativy, když chci u čtení opravdu vydržet. Specifické místo vyhrazené nemám a nikdy jsem neměla. Ani ve svém dětském pokojíčku, ani v současném bytě. Ale to jen proto, že nemám a nikdy jsem neměla to správné křeslo.

Vybrat křeslo není jen tak. Nejsem člověk příliš vysazený na design, důležité je pro mě pohodlí. Při čtení sebou různě hážu, vrtím, uvelebuji se a potřebuju, aby opěrka byla právě správně vysoká, područky vypolstrované, aby netlačily, když se zrovna rozhodnu zkroutit se do křesla jinak, než je původně zamýšleno, sedák musí být dost velký na to, abych se na něm mohla stočit do klubíčka s chundelatou dekou, do které se ráda balím, ať je vedro, nebo zima, či pod sebe skrčit nohy. Zároveň chci mít možnost si nohy natáhnout a opřít. Teď jsem tohle dokonalé a do dnes neexistující mytické křeslo konečně našla na webu Biano.cz.

Křeslo však samozřejmě není to jediné, co ke čtení potřebuji. Co by to bylo za čtenářský koutek, bez pořádného osvětlení? A samozřejmě nesmí chybět ani malá knihovnička (protože kdybych domů přinesla další velkou, asi by se to nesetkalo s pochopením) na právě rozečtené knížky a jejich přebaly, které při čtení vždycky sundavám. A je třeba myslet prakticky. Malý šuplíček na nezbytnosti, jako jsou kapesníčky či nejrůznější dobrůtky a můj čtenářský koutek je skoro kompletní.

Proč skoro? No co by to bylo za čtecí koutek, kdyby v něm chyběla knížka, kterou bych si v něm
nejradši přečetla?
Blogosférou teď lítají samé oslavné ódy na Malý život, který jsem si já sama před pár týdny koupila. Je to pořádná bichle a navíc Odeonka, takže je jasné, že mě čeká srdcervoucí čtení, které ve mě nějaký ten pátek zůstane. Mám od knihy opravdu vysoká očekávání a tuším, že mě rozloží, že budu dojatá a že ji budu číst dlouho. No a až dočtu Malý život, mohu se vrhnout na jeden z asi padesáti restů, které na mě v mé současné knihovničce trpělivě čekají. Co si vezmu do ruky, aby se to vyrovnalo Malému životu? Bude to Do vody od Pauly Hawkins? Nebo snad Dívky z trajektu? Nebo budu muset sáhnout po další Odeonce (protože těm se jen tak něco nevyrovná)? Třeba po Vegetariánce nebo Klubu rváčů? To se uvidí. Vždy čtu podle momentální nálady a nedokážu dopředu příliš plánovat. Proto také nikdy nedělám TBR články, protože bych je nedodržela. A já nedodržování plánů špatně snáším. No a kdybych si snad nevybrala z knih, které již doma mám, mrkla bych se jednoduše do wishlistu, který mám na stránkách Martinus.cz a jednoduše si něco objednala.

Jak vypadá váš vysněný čtecí koutek a jak se vám líbí ten můj? Máte nějaký takový, nebo se teprve těšíte, až si ho jednou vybudujete? Dokážete si ho už nyní v hlavě představit? A jakou knížku byste v něm pokořili jako první? 

Inspiraci a nejrůznější nábytek hledejte třeba na webu Biano.cz. A pokud se třeba blíží vaše narozeniny, na webu Martinus.cz si můžete vytvořit knižní wishlist a nenápadně dát svým známým najevo, jaká knížka by se vám zrovna hodila.

Share:

Právě čtu

Právě čtu

Opozdilec
tagged: currently-reading

goodreads.com

Followers

Hledání

Instagram

Spolupracuji s

CBDB.cz - Databáze knih a spisovatelů, knihy online

O autorce

Moje fotka
Obyčejná čtyřiadvacetiletá holka z Prahy, která si myslí, že má občas co sdělit světu, tak se rozhodla zkusit blogovat. Převážně o knihách. Nemá vyhraněný oblíbený žánr, ale poslední dobou se soustředí hlavně na thrillery, detektivky, romány pro ženy, okrajově sci-fi, fantasy Takže se příjemně usaďte a čtěte nepřeberné množství jejích článků! Poznámka k obsahu blogu: Použité obrázky obálek knih pocházejí ze serveru goodreads.com a pokud u fotek není uveden zdroj, pak jsou mou vlastní tvorbou. Úryvky z knih jsou v recenzích vždy označené modrým písmem (kurzívou), jsou přímou citací knih a nevyhrazuji si na ně žádná práva. Ta podle zákona náleží autorům knih. Pokud byste mě rádi kontaktovali v jakékoli záležitosti, napište mi na e-mail: MelindaMyaddictions@gmail.com

Populární články

Čtenářský klub - kniha měsíce

Knihy měsíce

Pusťte se do společného čtení knihy měsíce a prodiskutujte ji s námi na fóru!


Kniha měsíce

Blogové narozeniny

Místo pro vaše připomínky

Název

E-mail *

Vzkaz *

Seznam knižních blogerů

Knižní blogeři